Když jsme po volbách v roce 2018 usedli spolu s dalšími politickými uskupeními na radnici naší městské části, jedním z důležitých problémů byla tragická úroveň nesmyslně drahého radničního PR. Tištěné periodikum bylo v režii tiskové mluvčí, partnerky tehdejšího starosty Lomeckého, která si s sebou po prohraných volbách odnesla i přístupy k Facebookové stránce městské části, snad jako suvenýr. Celé to tehdy korunoval tajemník (ten je tam dodnes), podle nějž městská část nikdy žádnou takovou stránku na největší sociální síti neměla, protože se o tom přece nikdy neusnesla Rada. Banální případ a možná i docela vtipná historka, která však skvěle ilustrovala některé kocourkovské rysy pověstného úřadu.
Všechno nakonec dopadlo dobře. Stránka se založila nová a po pár měsících začal vycházet i nový časopis. Našel se šéfredaktor, který si do věcí nenechal moc mluvit, někdy mezi třetím a čtvrtým vydáním se ustanovila redakční rada a občané Prahy 1 tak mohli začít do schránek dostávat konečně něco jiného než přehlídku účesů pana starosty, tu stříhajícího pásku, tu se fotícího s celebritou, tu ukazujícího na nějakou věc, tu zamýšlejícího se nad nesmrtelností brouka (třeba v jarním čísle z roku 2018 jsme ho našli patnáctkrát, v letním pak osmnáctkrát).
Jak se dělá časopis
Aby si vedoucí politici dělali z radničních časopisů své PR listy, je v našich končinách bohužel běžné, ty u moci to svádí. Toho jsme si byli vědomi, proto jsme uvítali, že časopis povede někdo, kdo na chodu radnice a místního života nijak neparticipuje a přinese tím i do fungování potenciálně nejčtenějšího místního periodika vnější pohled. Nikdy to samo o sobě není samospásné, za časopis nakonec stejně nese odpovědnost rada a v redakční radě zpravidla nezasedají nezainteresovaní hráči – u nás to byli dva zastupitelé (Tomáš Vích za Piráty a Martin Kotas za My, co tady žijeme) a dvě další politicky aktivní osoby (Filip Lachmann za Zelenou pro jedničku a Julie Kochová za Prahu 1 sobě). Pro úplnost – opozice své místo v redakční radě odmítla.
Stává se, že když na něčem dělá víc lidí, je třeba o všem hodně komunikovat a při tom se čas od času objevují různé neshody. Opozici se nemusí líbit důraz na některá témata a vliv vládnoucích se nikdy nedá naplno eliminovat, už proto, že mají mnohem větší a snadnější přístup k informacím o místním dění. To ovšem nejsou výmluvy, to je skutečnost, o které se mimo jiné můžeme dočíst například ve skvělém Manuálu pro dobré radniční periodikum, který v roce 2015 vydalo Oživení. Je dobré tuto skutečnost znát a neustále ji reflektovat. Čím blíž volbám, tím víc tato potřeba roste a stává se z ní nutnost.
Zpětně viděno však časopis fungoval velmi dobře: obsah připravovala redakce pod vedením šéfredaktora, množství fotek politiků se hlídalo, uzávěrky platily pro všechny, názory opozice už se nekrčily někde vzadu mezi reklamním balastem (komerční reklamu jsme ostatně úplně vyškrtli), ale získaly místo přímo na prostřední dvojstraně. A když se například řešilo sporné a politicky citlivé téma, jako jsou garáže ve Štěpánské, slovo dostal zástupce koalice i opozice (Michal Caban z My, co tady žijeme, jako budoucí uživatel garáží, a Petr Scholz z ODS). Také spor o Nemocnici na Františku byl zpracován tak, že hlavní slovo dostal nezávislý expert na zdravotnictví, oslovený redakcí, a své komentáře připojila koalice i opozice.
Vždy může být lépe, ale zákonné požadavky na „vyváženost, objektivitu, volnou soutěž politických sil, právo šířit informace a zákaz cenzury“ (viz str. 6 zmíněného manuálu) se staly základními principy časopisu. Asi nikoho by proto nenapadlo vydávat v momentě, kdy se bouří celá opozice a stovky místních obyvatel, články o tom, jak je vše v pořádku. Přesně to se totiž děje v časopise Jedna v současnosti.
My, co tady nic, my, co tady muzikanti
Nejen, že se časopis s dokola přetiskovanou hrubkou na titulní straně vrátil k publikování jalových samochvalných nekritických rozhovorů s radními, jako by to někoho mělo zajímat a mělo to jiný smysl, než je bezplatná mediální propagace. Časopis po roce fungování nemá redakční radu a ani nevíme, jestli se řídí nějakým kodexem, jak tomu bylo před převratem. Co ale víme, že se redakce dopouští zásadních cenzurních přešlapů. Řeč je samozřejmě o aktuální kauze kolem tzv. Anenského trojúhelníku.
Ani slovo o petici proti kácení javoru stříbrného, která mezitím překročila 4 tisíce podpisů a kterou podepsaly stovky místních občanů. Ani slovo o událostech, které jsme spolu s manipulacemi na sociálních sítích a čarováním s vizualizacemi popsali například ve článku Vy nejste starosta, pane Hejmo. Ani slovo o konání mimořádného zastupitelstva, které na konci března proběhlo právě kvůli zmíněnému kácení.
Místo toho radnice prostřednictvím svého časopisu pokračuje ve vršení dalších manipulací veřejným míněním. Nesouhlasné reakce veřejnosti na plánované změny, které obvykle – když je dohnána k odpovědi – nálepkuje jako „aktivismus“, spolu s postoji odborníků zcela opomíjí a místo toho v dubnovém čísle časopisu (čtěte na str. 13) pokračuje v alibistickém schovávání se za hlavní město a dokumenty Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR).
Je to přímo vedoucí Oddělení vnějších vztahů Petr Bidlo, kdo ve článku účelově cituje slova institutu o nepřístupnosti prostoru veřejnosti – jako by nebylo možné ho zpřístupnit bez kácení a dláždění – a slova chvály představeného projektu. Dodává, že „projekt, jenž byl v průběhu doby na základě diskusí postupně doplňován, dostal navíc rozšířenou travnatou plochu a kromě jednoho zhruba dvanáct metrů vysokého stromu získal ještě jeden“. Text doplněný nereálnými vizualizacemi prosluněného prostoru bez dopravních značek a dalších nutných prvků potom ještě zakončuje až výsměšným zvoláním:
„Máme se tedy – hlavně pak místní sousedé – na co těšit!“
Kauza, které se poslední týdny věnuje „půlka Prahy“, jako by neexistovala a byl tu jen ničím nedotčený projekt tzv. revitalizace Anenského trojúhelníku. Bidlo zamlčuje i nutnou návaznost projektu na jeho další, v tuto chvíli velice nejisté součásti: zprovoznění nábřežního „čapadla“ pro průchod na soustavu mol a dalších roztodivných staveb na Vltavě. Jenže zasypané „čapadlo“ je v majetku hlavního města a cokoliv, co by narušovalo nejikoničtější výhledy na přední pražské památky, zase odmítají památkáři. Praha se přitom vinou koronavirové krize dostává do finanční nouze a je nepravděpodobné, že by takový projekt dokázala ufinancovat (mimochodem, kde je ažbudeokruhismus, když ho jeden potřebuje?).
Normalizace veřejného mínění
Snaha o normalizaci veřejného mínění ve věci „revitalizace“ za desítky milionů z veřejných rozpočtů (včetně zneužití dotace na obnovu zeleně, přestože jde o její faktický úbytek) je sice ve světle toho, co víme a v posledních týdnech prožíváme, značně křečovitá, zkušenosti nás však učí připravit se na nejhorší. Působení na široký okruh místních obyvatel prostřednictvím radničního časopisu tak, že se jedná o bezrozporný projekt, proti němuž není námitek a který si vlastně přeje hlavní město, má jasný efekt: Dává na vědomí, že jde o něco daného, o něco, s čím už se nedá nic dělat.
Co víc, prezentovaná neproblematičnost projektu a zamlčování mnoha různých okolností ho navíc staví do mnohem lepšího světla. Na miskách vah pak není zdravý stoletý javor a důležitost ekosystémových služeb kapesního parčíku vs. de facto vydlážděný prostor v problémové party lokalitě, ale jen „zanedbaný a nepřístupný prostor“ vs. (nepravdivé) rozšiřování zeleně a vytvoření krásného místa.
Zásadní množství místních – hlavně pak sousedů – je navíc reálně proti, nejedná se tedy jen o nečistou politickou partii, ale také o nebezpečnou hru se zákonnými požadavky na radniční periodikum. Touto smutnou propagandou jsou porušeny vyváženost (chybí jakékoliv oponentní stanovisko), objektivita (chybí jakékoliv informace o souvisejícím dění, o konání mimořádného zastupitelstva, o zastavení dosavadních prací Českou inspekcí životního prostředí kvůli hnízdění holuba hřivnáče), volná soutěž politických sil (chybí prostor pro alternativní vyjádření). Nepřímo se tedy jedná o flagrantní případ cenzury.
Nikdo z petentů však nemůže očekávat nápravu. Z jedničkové radnice se stal za poslední rok neproniknutelný bunkr, který své nadřízené, totiž místní občany, ignoruje, vysmívá se jim a manipuluje s nimi prostřednictvím radničního periodika, když podává neúplné informace a zamlčuje zásadní skutečnosti. Palčivé otázky musí opozice zvedat prostřednictvím svolávání mimořádných zasedání zastupitelstva, protože při těch řádných se o nich vládnoucí koalice odmítá bavit. Zastání si musí naši spoluobčané složitými cestami hledat u magistrátních politiků a upínat se k naději, že se jako deus ex machina objeví třeba nějaký další holub, který udrží strom naživu až do voleb, kdy se karty zase otočí. Nebo to bude, vzhledem k mizerné práci koaličních politiků, dřív?